Milan Fridrich

O paradoxu televizní digitalizace

komentářů: 6

Nebojte se Facebooku

Každý nový fenomén v médiích vyvolává očekávání ale i fámy zastiňující podstatu. Sociální sítě mají bezesporu svůj rub a líc, ale je potřeba je střízlivě hodnotit v kontextu doby, společenské komunikace a technologického vývoje. Následující čtyři námitky proti Facebooku a můj komentář k nim nejsou obhajobou této formy sociální sítě. Má jen ukázat, že není nebezpečnější než fenomény minulých dekád: film, punk, vodka, televize nebo masová turistika.

Námitka 1: Sociální média ohrožují soukromí

Těžko může zneužívat někdo data, pokud mu je nedáte. Sociální síť sama o sobě není nebezpečná, stejně jako není sám o sobě nebezpečný granát. Nebezpečná je ruka, která jej hází. Nebo jinak: Může snad výrobce čokolády za to, že by nějaký narušený člověk na ni lákal v parku děti a pak jim ubližoval? Kdysi byli lidé ochotni tomu věřit, protože existovala „teorie hříchu“. Kdo produkoval věci svádějící druhé na cestu amorálnosti, nesl zodpovědnost za jejich osud a mohl být ze společnosti vyobcován. Dnes ale každý zodpovídá sám za sebe a hodnoty, včetně soukromí, jsou individuální volbou a starostí.

Síť plníme informacemi osobně a nikdo nás k tomu nenutí. Záleží na každém, na jakou úroveň soukromí pustí ostatní uživatele. Najdou se jedinci, co vystaví nahou manželku, ke svému profilu na Facebooku přidají číslo mobilu a „zeď“ plní každodenními postřehy a touhami. Jiní lidé využívají sociální síť jako efektivní komunikaci a soukromí si schraňují pro své nejbližší nebo úplně pro sebe. Pokud někdo žije v iluzi, že mu sociální síť bere soukromí, nemusí na ní být a nic se nestane.

Námitka 2: Sociální média kradou data pro nekalý marketing

Je pravdou, že sociální sítě se prostřednictvím chytrých softwarů mohou stát studnicí pro marketingová data o lidech. Mohou je roztřídit do sociálních nebo zájmových skupin a ty potom mohou dostávat reklamu nebo informace „ušité na míru“. Facebook prostřednictvím tlačítka „Líbí se mi“ vytváří virtuální skupiny. Známkujeme výrobce parfémů, filmy, knihy, akce, politické strany a hnutí, výroky nebo barvy a tak by se dalo pokračovat. Tyto skupiny jsou plné našich dat. Jenomže marketing spěje k personalizaci a interaktivitě i beztak. Jde o paralelní proces.

V Japonsku zkoušejí personalizované billboardy, které by na základě identifikace konkrétního člověka pustily zrovna tu reklamu, která jej má šanci „osobně“ oslovit. Čili: Mám rád pivo, parférmy nebo akční filmy? Kamera, která mě rozpozná podle tváře ve chvíli, kdy projdu kolem billboardu, promítne reklamu na pivo nebo nový akční snímek v kinech. Nejedná se ještě o reklamy, které jsme viděli ve futurologickém snímku Minority report s Tomem Cruisem, kde jej oslovily i jménem, ale podobá se jim. Že jde o Big Brother? V propojeném světě nejen sociálních sítí nic nečekaného. Sociální síť je efektivním nástrojem, jak data pro takovou reklamu sbírat. Není ale rozhodně jediným a nikdo nemůže člověka nenutí, aby podrobná data o sobě sděloval.

Interaktivní reklama se zkouší na billboardech v Dánsku na Mc´Donalds, televizní společnosti a poskytovatelé kabelového nebo jiného připojení se snaží do digitální televize připojit balíky „dodatečných informací“, které z reklamy dostaneme zastavením děje na obrazovce.

To, co nyní vnímáme jako nekalý marketing je bohužel marketing, který se na nás chystá, ať jsme na Facebooku nebo ne.

Námitka 3: Facebook krade lidem čas a snižuje pracovní morálku

HN měly například na titulní straně tento týden zprávu, jak se někteří jednici léčí ze závislosti na Facebooku. Pamatuji si, jak mi můj děda (to se psala sedmdesátá léta) to samé říkal o televizi – že se na ní nesmím moc dívat, protože vzniká hrozná závislost a uvadá mozek.

Pravdou je, že závislost každý snáší jinak a je lhostejné, zda spadneme do závislosti na počítačových hrách, telefonování, sledování televize, konzumaci kaviáru nebo Facebooku. Sociální síť zcela určitě bere lidem čas, který by mohli strávit jinak, ale evidentně jej jinak trávit nechtějí. Radši hodiny klábosí s přáteli, přidávají fotky nebo komentují výroky druhých a píší vlastní. Je to nový druh odreagování, který lidi baví a zase přestane, až bude nahrazen něčím novým. Kdysi se říkalo „moc čteš“, pak moc ti hraje rádio, moc sleduješ televizi, jsi moc na počítači, moc tady a onde. Každý fenomén vzniká a masivně se rozšíří, protože „své době“ chyběl a je lidem blízký. Existovaly tisíce projektů, které neuspěly, protože lidská povaha je nevzala. Pokud někdo má závislost na Facebooku, je to nemilé, ale není to smrtelné.

A co se týče práce, je hloupé svádět lidský sklon k zevlování a lenosti, na škodlivý vliv sociálních sítí. To, že máte profil na Facebooku není důvodem tam trávit hodiny v práci. To je hloupá výmluva.

Námitka 4:  Facebook odtahuje lidi od reality

Kdysi mi napsala kamarádka: Je mi pětatřicet, nejsem na facebooku, mám skutečné kamarády. Za čtvrt roku tam byla a s těmi „skutečnými kamarády“ si psala tam. Nemá cenu rozebírat iracionálnost a demagogii ve větě: Facebook odtahuje lidi od reality. Realita není jen svět před epochou počítačů nebo sociálních sítí.

Virtuální svět v našich počítačích je stejně reálný jako hrnek, na který při pití sáhneme. Lidé odnepaměti řeší, co je a není přirozené. Přirozenost je největší filosofické téma hned po otázkách, co je bytí a jak jsme schopni svět poznávat. Přirozenost si bereme do úst ve chvíli, kdy se objeví nový společenský fenomén odporující našim zkušenostem a návykům. O „přirozenost“ se taky opíráme, když nám něco nevoní.

Jenomže sociální síť je jen variace na odvěkou lidskou komunikaci. Používáme jen jiné prostředky a máme dramaticky větší možnosti.

Měli bychom si už konečně přiznat, že život u počítače je přirozený. Bylo sice krásné, když staří Keltové seděli na zápraží domů, povídali si a popíjeli předchůdce dnešního piva, z čehož posléze vznikla potřeba veřejných krčem. Dnešní krčmou jiného druhu je mimo jiné taky sociální síť. Jsme prostě v „sociálním“ technologickém věku a máme i jiné potřeby, které vznikly splýváním světa hmotného a virtuálního.

Autor je výkonným ředitelem ČT Nová média

komentářů: 13

O televizních diskusích aneb kacířské úvahy nad médii II.

Kdybych počítal námitky, rady, rozčilování a doporučení od politiků, jak by měla česká média dělat velké diskusní pořady, přál bych si mít takovou cifru v bance. Co politici chtějí?

Politici, a nelze se jim divit, tvrdí, že debaty mají být pouze o faktech. V podtextu je potom cítit přání, aby se s nimi zacházelo uctivě a nikdo se neptal na soukromí, protože je svaté a s politikou nesouvisí.

Těžko se mi při sporadickém povědomí o pravidlech moderní žurnalistiky a bojácnosti mediálních poradců vysvětluje, že požadují, aby husa začala štěkat. Televizní politické diskuse jsou bohužel stále okrajověji o faktech a těžko se v nich dá držet ona „uctivost“ k diskutujícím. Fakta najdou diváci ve zprávách, diskusní klání je k něčemu zcela jinému.

A to přesto, že moderátor a politik mají vůči sobě respekt a oba kladou důraz na věcnost debaty.

Když onemocněl Johann Wolfgang Goethe, živě se zajímal o dostupné vědění v medicíně nebo biologii, astronomii, kulturu, prakticky nic nezůstalo mimo jeho obzor. Byl z generace, která byla ještě schopna obsáhnout vědecké poznatky své doby. Už na konci 19. století přišla éra radikální specializace. Rakouský spisovatel Robert Musil mezi světovými válkami psal v románu Muž bez vlastností o životě ve světě, kterému nerozumíme, pouze stereotypně vykonáváme návyky a spoléháme, že vše bude fungovat, aniž víme fakta o technice nebo životě společnosti.

Objem dat a proměn světa vzrůstá a západní kulturní okruh a jeho následovníci to chápou. Můžeme se vzepřít dominantnímu civilizačnímu proudu jako Talibán, ale neuděláme to. Věříme v náš svět plný bilionů faktů a vztahů, ačkoliv mu stále méně rozumíme. Vystudovat jednu vysokou školu nic neznamená, staneme se jen dobrým šroubkem v soukolí obce, provincie a státu. O světě nevíme o nic víc než předtím. Objem nepoznaného se neztenčil, spíš naopak.

Možná proto je v naší éře televizní diskuse jenom hrou na fakta, samozřejmě nedůslednou, protože nikdo je nemá všechny pohromadě a bojí se to přiznat. Vzdělaní ekonomové zatloukají, že neznají recept na krizi, vzdělaný politolog neví, čím oslovit voliče, ale hodiny klidně spřádá teorie. Střílí se hodně naprázdno. Něco s jistotou vědět je výhra v loterii. Jenomže po politikovi chceme, aby měl odpovědi. Téměř na cokoliv.

Není proto divu, že ve velké televizní politické debatě vítězí lstivější, obratný řečník, osobnost empatická a místy demagogická, nikoliv ten, kdo toho nejvíc nastudoval a prožil. S fakty se žongluje, často se připomínají, ale nejsou prioritou. Hlavní jsou emoce a hra, ne „pravda“.

Přemýšlím nad zákonitost velkých politických pořadů pokaždé, když sleduji nejen Otázky Václava Moravce, nýbrž také premiérské a prezidentské debaty a duely v Německu, Francii, Velké Británii nebo Spojených státech. Všechny pořady mají jedno společné: uděláte si při nich obraz o schopnostech politika. K řešení společenské situace nijak nepřispívají a fakta brzy přebije souboj názorů a taktiky jako ve fotbale.

Právě zde totiž politik má šanci prokázat, co od něj veřejnost očekává: schopnost vést a rozhodovat. Vystaven nečekaným otázkám a polemikám prokazuje postřeh, vůli, sílu a odolnost v nečekané situaci a také se sklání před veřejností, skládá ji ve slovním souboji účty.

Jak říkal Václav Bělohradský: parlamentní demokracie se podobá frašce a politik musí chápat, že i v médiu ryze zpravodajském se tato fraška nakonec odehraje, ač byly úmysly dramaturgů jakékoliv. Ve chvíli, kdy debata začne, i moderátor ji má jen zčásti pod kontrolou. Kdo mu vyčítá, že „ji neřídí“, plete si demokracii s diktaturou a parlamentní frašku s totalitní tragédií. V moderní demokracii se i křičí a posmívá, boj se vede různě. I nízce. Svobodní lidé si v demokracii servítky neberou.

Média přesně odrážejí podobu politického zřízení a zvyků daného národa a moderní doba jim navíc vzala možnost opírat diskuse pouze o fakta. Jen ten, kdo si uvědomuje poslání televize a politických debat v ní a rovněž vliv takových pořadů na veřejnost, využije potenciál média pro sebe a uspěje ve stále teatrálnější a vizuálnější politice v budoucnu.

Politika jako divadlo je z televizního hlediska stále ještě formát budoucnosti, protože možnosti média se zdaleka nevyčerpaly. Je jedno, zda se politikům, novinářům nebo některým intelektuálům nelíbí. Takový je prostě princip televizní politické diskuse. Je to souboj rolí a emocí.

Takový formát se nelíbí ani politikům. Je totiž náročnější než deklarace „jejich“ faktů, a obnažuje povahu a osobnost vystavenou tlaku a stresu. Očekává se nadhled a smysl pro humor a sebeironii, ne patos a pompa. Kontrolovat takovou diskusi je těžké a špatně zvládnutá prezentace v oné demokratické "frašce" může stát politika i slibně našlápnutou kariéru.

V demokraciích jsou politici většinou uctíváni až v důchodu nebo posmrtně a čistě na fakta dojde v memoárech.

Nejsem naivní. Vím, že syrovou pravdu není snadné přijmout.

komentářů: 6

O mrtvé epoše aneb kacířské úvahy nad médii I.

Ve sveřepé debatě o soužití tradičních a „nových“ médií, především pak sociálních sítí se zapomíná na tu nejpodstatnější otázku: K čemu média máme? Proč a jak jsme schopni a ochotni je vnímat.

Bez ní podle mě není možné měnící se svět médií chápat.

Když před 200 lety vyšla v Německu nebo Francii kniha význačného spisovatele nebo básníka, byla to společenská událost. Čtení takového díla patřilo k běžnému zvyku lidí toužících pochopit dobu, najít souvislosti dějů, které v náznacích a torzech tvořily jejich životy.

Mít přečteno bylo salofähig a šlo o nutnou intelektuální výbavu.

Ještě před sto lety bylo běžné, že lidé četli Kanta, či diskutovali o Marxovi a Darwinovi. Nebylo to nějaké hospodské tlachání, i když ani o něj není nikdy nouze. Ke vzdělanosti prostě patřilo číst a znát pokusy popsat dějiny, lidstvo a otázky po smyslu bytí. Humanitní vědy kvetly, což nikterak neznamenalo, že by společnost byla kulturnější. Jen ti, co žádali oběh informací, lovili ve stejném rybníku a ten se vyznačoval relativně stálou teplotou. Rytmus oběhu idejí a vědění umožnil diskusi, a když přišla na trh intelektuální novinka, mozek byl notně vyhladovělý.

Řečeno spolu s M. Kunderou, byl to věk „pomalosti“, kdy lidé jezdili, četli, mysleli a žili oproti post-modernímu 21. století pomalu.

Ona pomalost musí být v uvozovkách, protože její význam v dnešní epoše zavání leností. Manželka asi ocení pomalejší milování, ale pomalá práce nebo čtení, natož pomalý koloběh vědění a informací se vnímá nerudně. Paradoxní je, že člověk XV. století by to XIX. pociťoval jako hektický povrchní rej. Pomalost zpátky v evropském čase zpomaluje a neustále ubývá písemných informací a vědění.

Úmyslně zdůrazněme, že písemných, protože už dávno psal Claude Levi-Strauss, primitivní kultury nashromáždily o přírodě a životě desetitisíce informací, které si předávaly ústní tradicí a zkušeností. Komplexně a do maximálního detailu si všímaly okolního světa a je naivní myslet, že jejich obsah je méně komplikovaný a závažný než naše „zprávy“. Mozek moderního člověka se od člověka neolitu neliší, inteligence neroste úměrně mase vědění, zvyšuje se ale počet témat, která má lidstvo k dispozici. Je to především písmo, které rozšířilo informační dálnice a sumu vědění.

Jelikož se moderní civilizace vyznačuje hlavně hromaděním informací písemných (ať jde o matematické vzorečky, básně nebo zákony), jde nám hlavně o ně. Bez písma nejsou zatím média myslitelná a slovo „zatím“ je ve větě úmyslně. Nové milénium, jak by řekl Nietzsche, na křídlech holubičích přináší pro informační toky nová východiska a trendy plné rozporů a generačních nesrovnalostí.

Začal jsem úmyslně vzpomínkou na staleté intelektuální rituály v evropských kruzích vzdělanců, na které padl prach, protože podobně se asi cítí desetileté dítě, když pozoruje důchodce dívajícího se na pořad v televizi nebo listujícího novinami. I ono dítě se dívá na televizi a čte, ale častěji sleduje vybraný pořad na počítači, vědění k němu proudí víc a víc audiovizuální formou a mimo klasická audio (rozhlas) a video (televize) média. Navíc vstřebává ony informace zcela jinak než jeho děda.
Lidé totiž také kdysi jinak četli knihy než my.

Ponořit se do čtení bez tlaku času, bez stresu, kolik informací pobíhá po datových sítích, v novinách, obrazech a ve zvuku, číst bez ruchu dopravy a rychlopohybu současné společnosti znamenalo dojít na konci knihy k jinému prožitku. Mozek byl soustředěnější, nezatíženější soubojem milionů dat, co se ani nevyplatí v hlavě ukládat a třídit.

Zážitek z informací a vědění se změnil u lidí žijících dnes v jedné rodině jako svět kolem Waterloo od časů Napoleonovy bitvy. Málokdo si uvědomuje příkop, který z hlediska médií vyhrabává rozvoj nových mediálních technologií. A to, že najdeme osmdesátiletého dědu, jak vypisuje status na Facebooku nic nemění na faktu, že jeho vidění oné sociální sítě je zcela jiné než u jeho vnuků a pravnuků a chápání a pocit z informací takto získaných bude generačně nepřenosný, stejně jako mentální stav čtenáře Paní Bovaryové z Paříže XIX. století.

Nikdo na tom nemůže nic změnit ani při sebelepší vůli, protože naším trpkým údělem je si z mediálního hlediska pocitově i mentálně stále méně rozumět.

Jak v takovém generačním rozporu dělat vůbec média? Jak oslovit po celé XX. století omílanou masovou společnost? Není vlastně nesmysl pokládat současnou epochu za masovou, když ani v jedné rodině není možné mít „obecného“ příjemce informací, spotřebitele masmédií?

Stojíme na prahu „selektivních masmédií“ a „generačních informačních toků“, protože žijeme v době oddělených generací, které jsou od sebe odseknuty v běžném životě i historickém čase. Oddělené generace nechtějí sledovat stejné informace stejný způsobem, protože ani nemohou. Potřebují mít svoje pořady, svoje druhy „tisku“, svoje typy zpráv, protože začínají mít svůj v čase omezený typ vnímání informací a komunikování a nic na tom nezměníme. Zatím se nám onen svět zdá být vzdálený jako cizí galaxie, ale už je dávno tady a brzy zcela změní naše představy o médiích, jejich specifikaci a roli ve společnosti.

Zatím si myslíme, že je to jen naší érou soužití knihy, novin, rozhlasu a klasické televize s internetem, sociálními sítěmi, celebritizací zpravodajství a videí on demand. To je nesmělý začátek dalšího rozmělňování podoby médií a většího důrazu na obraz a zvuk.

Čeká nás doba, kdy typ média bude mít životnost úspěšné seriálové série nebo možná kratší. Poté se ten generační komunikační prostředek „odloží“, protože na jeho místě budou vyrůstat souběžně dva až tři nové. Pro manažery noční můra? Jen ve chvíli, kdy nebudou měnit formu a typologii stejně tak důrazně a rychle jako typ obsahů. Z našeho pohledu závratné tempo výměny celých médií bude jedny děsit, druhé vzrušovat, ale bez chápání zákonitostí nejde uspět a mít životaschopné informační dálnice, kterými bude proudit v zásadě totéž co v minulosti: zprávy, emoce a vědění. Jen ty dálnice budeme mít možná za sto let, ale možná jen několik dekád, napíchnuté do nervových spojení v mozku.

A pár starosvětských duší bude snít o době, kdy noviny bývaly v trafice a v televizi byly večer zprávy pro celou rodinu. Budu jednou z nich žít s vědomím, že jsem byl u toho a nový svět nešlo zastavit.

Zbude jen nostalgie, protože naše epocha je už vlastně mrtvá.

komentářů: 3

Veřejnoprávní televize v době Internetu

Nemine rok, aby se ve světě internetu nestalo něco převratného. Pamatuji si, jak jsem byl před třemi lety na mediální konferenci v Bonnu a jeden z vystupujících tam s údivem říkal:

„Tohle je doba, ve které nejde předvídat médiím budoucnost. Ve chvíli, kdy portál s domácím videem, k němuž téměř nepotřebujete zaměstnance, protože lidé jej plní dobrovolně, stojí miliardy dolarů, přestává legrace.“

Už dlouho se skutečně nikdo nesměje. Naučili jsme se chápat, že ve světě internetu se nedá podnikat podle klasických receptů a také internetová média se nebudou chovat tak, jak jsme zvyklí u klasických médií. Řídit internetové médium a hledat pro něj zákazníky je neprobádaná trnitá cesta.

Platí zásada, že pravé internetové médium je nepřenosné do hmotného světa papíru, vysílacích vln. Na druhé straně víme, že není pravděpodobné, aby se televize a tisk v dohledné době zcela přesunuly na internet a zanikly v podobě, kterou jim dalo XX. Století. Tyto sny jsou iluzí.

Na této konferenci zastupuji, ač se to nezdá, poměrně mladé médium. Televize vznikla až po novinách, filmu, rozhlasu. Je posledním článkem mediální revoluce moderní doby než přišla éra počítačů.

Navíc zastupuji velmi specifickou televizi: médium veřejné služby, Českou televizi, respektive její zpravodajství.

Televize veřejné služby vznikaly z původně státních televizí jako garant objektivních nestranných informací.

Evropská unie, kterou je Česká republika členem, věří, že každý člověk ve svobodném a právním státě má právo na objektivní informace a ty musí garantovat nezávislá instituce. I Také v soukromé sféře platí, že nejlepším obchodním artiklem je zpráva, která se dá označit za objektivní, ale zároveň se nikde neříká, že pokud bude tvorba zpráv nevýnosná, pokud nebude přinášet investorovi zisk a prestiž, bude v ní pokračovat. Soukromá média jsou byznys.

Zpravodajství České televize nehledí na nějakou výnosnost, jeho smyslem je nabízet pravdivé zprávy, které by umožnily lidem chápat život v demokracii a pomohly jim rozumět okolnímu světu.

Veřejná služba slouží hodnotám, na kterých je založen stát. Šíří komplexní povědomí o dění v české společnosti a ve světě. Měla by bourat nevědomost o jiných kulturách, předsudky, otevírat veřejné debaty o palčivých tématech. Veřejná televize je tady jako médium, které se stará o informace tak, aby stát a jeho občané měli z jeho aktivit prospěch.

Veřejná televize je o hodnotách, které chceme ve své zemi kultivovat, nabízí prostor pro formování názorů.

K tomu v posledních čtyřech letech přispívá velkou měrou zpravodajský program ČT24.

Můžete namítnout: Internet zcela změnil mediální prostor. Veřejnost má možnost svobodně se pohybovat v nekonečných vodách webu a stejně jako deníkům ubývají čtenáři, lidé si stahují filmy do počítače a málokoho napadne napsat dopis na papír, když může poslat mail – zpravodajství veřejné služby bude ztrácet víc a víc pozice a nakonec se ukáže, že internet může instituci jakou je veřejné médium možná nahradit. Pro svobodnou tvorbu názorů existují stovky portálů se zprávami a zadarmo, pro diskuse stovky stránek s blogy a následnými komentáři. Máme internetové televize. Na webu najdete všechno, co si lze představit.

Najdete tam ale také úpadek a slepé cesty, které málokdo čekal.

Pamatuji si, jak mě před čtyřmi lety oslovilo nově vzniklé aktuálně.cz, zda bych jim nepsal blog, jakýsi deník. Za rok moji exkluzivitu zrušili, dnes má tento portál desítky blogů a když se podíváte na idnes a další zpravodajské weby – blogy jen na nich jdou do tisíců.

Před týdnem jsem si přečetl zajímavý názor jednoho bloggera, který si stěžoval, že lidé přestávají blogy číst. Hořekoval ve stylu: Když už lidi nečtete knížky, čtěte aspoň blogy!

Kdo může za úpadek blogů? Prý Facebook. Facebook roste, nabírá uživatele, blogům ubývají. Facebook totiž umožnil mnohem efektivnější sociální kontakt a možnost vyjádřit se, sdělit osobní názory na aktuální dění. Psát dlouhý blog se chce menšímu počtu lidí, číst jej také. Informace na Facebooku se dá zhustit do statusu a následně probíhá diskuse, navíc – na rozdíl od diskusí pod blogy – s vlastním jménem a příjmením a navíc s lidmi, které si zařadíme do rodiny svých přátel.

Facebook nebo Twitter jsou aktuální hity komunikace a dokazují, že dynamika internetu nezná bratra a mrtvol, které lemují jeho rozvoj, je za rok mnohem víc než bylo u klasických médií za celé století.

Na internetu prostě nikdo s jistotou neví, kudy půjde vývoj zdejších médií a tento vývoj je přitom zrychlený tak, že není možné upouštět tradiční mediální pilíře.

Proto soudím za prvé:

ve světě takových nejistot se zatím nelze obejít bez institucí jakými je médium veřejné služby. Svobodný svět internetu je prostě moc svobodný a tím i nevypočitalený. Demokratické státy potřebují svobodné nezávislé instituce a žádné médium na internetu je nemůže plně nahradit.

A za druhé: Internet rozvíjí možnosti klasického média, jakým je televize veřejné služby a dokonce může zefektivnit jeho výkon a umožnit mu lépe plnit zadání, které společnost dává.

Může dojít k oboustranně výhodnému ideovému propojení. Zpravodajství veřejné služby, v tomto případě ČT24, nabídne divákovi agendu, kterou stanoví jako důležitou pro onen den, nabídne profesionalitu novinářskou, obrazovou a dramaturgickou – která je drahá a funguje jako záruka spolehlivosti a odpovědného výběru i zpracování informací.

Internet má zase živé aktivní lidi, novináře amatéry, nadšence, lidi toužící angažovat se a zapojit se do veřejných debat.

Aby zpravodajství České televize mohlo účinně plnit svoji veřejnou roli, potřebuje nejen peníze a zadání, ale také nadšené lidi, kteří si budou smysl veřejné televize uvědomovat. Toto uvědomění je do budoucna přímo úměrné tomu, jak se televize dokáže vypořádat s novinkami, které na internetu vznikají, především se sociálními sítěmi.

Právě tyto sítě totiž přivádějí televizi veřejné služby k její podstatě – rozvíjet veřejnou debatu o společnosti, podobě státu, kvalitě života, fungování demokracie a právního státu. Právě tyto sítě dokáží spojit dosud nespojitelné: pasivní účinek televize s aktivním člověkem u počítače.
Počínaje volbou prezidenta republiky v roce 2008 portál ct24.cz vytváří pojítko mezi dramaturgií vysílání a divákem. Divák už několikrát dostal prostřednictvím chatu možnost spolumoderovat speciální vysílání.

Letos v září v předvolebních Otázkách Václava Moravce "speciál" získali diváci a zároveň uživatelé videoportálu Youtube možnost natočit video s dotazem a poslat jej přes portál do vysílání. Na síti Facebook zase vznikly stránky Otázek Václava Moravce, čítající nyní přes 10.000 členů, kde Moravec osobně nebo jeho spolupracovníci komunikují s lidmi, nechávají se inspirovat pro další pořady nebo čerpají zajímavé dotazy. Internet, respektive reakce na sociálních sítích, mailové vzkazy, dávají dramaturgům vysílání zpětnou vazbu, umožní jim reagovat na překvapivé dotazy diváků.

Televize, zpravodajská ČT24, tím otevřela novou kapitolu existence. Zatímco v první etapě v letech 2005 až 2007 přinášela hlavně přehledy zpráv, v posledních dvou letech se změnila v zážitkovou stanici, která nabízí přímé přenosy, živé vstupy a okamžitou analýzu a reakci, dá se nyní mluvit o třetí etapě ve vývoji zpravodajské veřejné služby, kterou dává občanům ČR Česká televize. A tato třetí etapa úzce souvisí s internetem, s novými portály a novými způsoby komunikace. Třetí etapu ČT24 založenou na provázání vysílání s aktivním uživatelem internetu nazývám etapou interaktivního zpravodajství, kdy je koncový uživatel zpráv vtažen do jejich tvorby, respektive do vytváření podoby živého vysílání. První vlaštovkou byl kdysi chat na ct24.cz, nyní do hry vstoupil fenomén youtube, facebook, twitter, víceúčelový mobil.

Televize se otevřela divákům a změnila svůj přístup k tvorbě vysílání. Divák už není jen pasivním příjemcem. Pokud využije nové technologie, stane se aktivním článkem zpravodajství. Pokud někdo mluvil o propojování televize a internetu a médií, tato chvíle nastala.

Někteří lidé soudili, že nejdříve musí přijít spojení televize a počítače do jedné "krabice", aby se generace internetu spojila s televizí, zpravodajství ČT24 dokazuje, že stačí navnadit diváka ke komunikaci a on si cestu najde sám. Notebook a mobil si můžete vzít už dnes k televizi a ovlivňovat její vysílání, pokud je k tomu ona dost akční a otevřená.

Je to pouhá móda nebo trend? Je interaktivita televizního zpravodajství na specializovaných programech, jakým je ČT24, pouhá zajímavost jako byl rozmach dnes už místy skomírajících blogů, nebo předznamenává budoucnost? Je jasné, že když člověk může vstoupit do vysílání videonahrávkou nebo mailovým dotazem, baví jej televize víc. Když jeho připomínka nebo námět na hosta je vyslyšen, určitě má k vysílání hlubší vztah. Už nyní se dá říct, že ČT24 takto plní veřejnou službu novým způsobem. A oslovuje tolik žádaného "mladého" diváka.

Pro ČT24 začíná nové etapa, v níž vedle zkvalitňování vysílání bude v mnohem větší míře dávat prostor občanům, divákům. Všechny technologické cesty, především na internetu, umožní zpravodajství ČT ještě lépe naplňovat vizi veřejné služby.

Možná nemá cenu spekulovat, zda televize přežije a spolkne jednou internet, nebo naopak internet pohltí televizi. Lepší je sledovat, jak si mohou oba virtuální prostory pomoct a spojit se, abychom lépe rozuměli okolnímu světu. Abychom využili možnost jej víc ovlivňovat.

Každé médium řeší v současnosti kardinální otázku: Odkud budou v budoucnu lidé získávat informace?

A občas se manažeři médií bojí odpovědět.

Bojí se odpovědět svým investorům, zda věří v budoucnost deníků, týdeníků, rozhlasu a televize v jejich současné podobě a do čeho by se tedy mělo investovat. Nejistota ohledně budoucnosti médií je všudypřítomná.

Přitom: Internetu a jeho zpravodajských portálů, blogů, sociálních sítí se není třeba bát jako konkurence, která zahubí mediální svět, jak jej známe. Ani není třeba vytvářet jakési alter ega konkrétních novin, rádií nebo televizí na webu, aby se tam dalo v nejhorším přeskočit. Lepší je čerpat z originálních mediálních projektů jakými je Facebook nebo Youtube a spousty dalších.

Sociální sítě mění média a mění způsob komunikace v naší společnosti.

Navíc: tato média, internet, demokratizují zpravodajskou agendu, protože berou úzké skupině vyvolených šéfů médií možnost, aby jen oni určovali témata, kterým se ve veřejné debatě bude dávat dominantní prostor. Aby jen oni tvořili médium mezi událostmi a uživatelem.

Stojíme na počátku nového interaktivního věku, kde se budou mísit profesionální zprávy z klasických mediálních domů a osobní výpovědi, blogy, polemiky a otázky ze sociálních sítí. Všichni v tomto prostoru si jsme a budeme rovni.

Pro ČT24 přináší nová doba skvělou příležitost získat diváka, který se zajímá o věci veřejné. Bude kritický, nespokojený, otevřený a aktivní.

ČT24 novou dobu vítá. Médium veřejné služby se v ní totiž lépe dostává ke své podstatě, ke svým divákům.

Příspěvek je přepisem projevu na konferenci Czech Internet Forum, která proběhla 12. listopadu 2009 v Praze. Pořadatelem byla společnost Internet Info, mj. vydavatel DigiZone.cz

komentářů: 1

ČT 24 a internet: nová epocha

V záplavě reakcí pod miliony článků a blogů vydávaných na zpravodajských serverech by se diskuse nebo-li chat na webu ČT24 během návštěvy papeže Benedikta XVI v ČR mohl ztratit, kdyby se už poněkolikáté neosvědčil jako dobrý pomocník při mimořádném vysílání.

Počínaje volbou prezidenta republiky v roce 2008 portál ct24.cz vytváří pojítko mezi dramaturgií vysílání a divákem. Divák už několikrát dostal prostřednictvím chatu možnost spolumoderovat speciální vysílání. V předvolebních Otázkách Václava Moravce „speciál“ získal možnost natočit video s dotazem a poslat jej přes portál youtube pro živé vysílání, nebo se ptát na sociální síti facebook, kde mají OVM svoji stránku.

Je to jen zdánlivá samozřejmost, kterou je chyba přejít. Diskuse je na internetu sice u všeho a ke kdečemu, ale tohle je něco zcela jiného.

Televize, zpravodajská ČT24, tím totiž otevřela novou kapitolu existence. Zatímco v první etapě v letech 2005 až 2007 přinášela hlavně přehledy zpráv, v posledních dvou letech se změnila v zážitkovou stanici, která nabízí přímé přenosy, živé vstupy a okamžitou analýzu a reakci, dá se nyní mluvit o třetí etapě ve vývoji zpravodajské veřejné služby, kterou dává občanům ČR Česká televize. Jde o interaktivní zpravodajství, kdy je koncový uživatel zpráv vtažen do jejich tvorby, respektive do vytváření podoby živého vysílání. První vlaštovkou byl kdysi chat na ct24.cz, nyní do hry vstoupil fenomén youtube, facebook, twitter, víceúčelový mobil.

Televize se otevřela divákům a změnila svůj přístup k tvorbě vysílání. Divák už není jen pasivním příjemcem, pokud využije nové technologie a stane se aktivním článkem ve zpravodajství. Pokud někdo mluvil o propojování televize a internetu a médií, tato chvíle nastala.

Někteří lidé soudili, že nejdříve musí přijít spojení televize a počítače do jedné „krabice“, aby se generace internetu spojila s televizí, zpravodajství ČT24 dokazuje, že stačí navnadit diváka ke komunikaci a on si cestu najde sám. Notebook a mobil si můžete vzít už dnes k televizi a ovlivňovat její vysílání, pokud je k tomu ona dost akční a otevřená.

Je to pouhá móda nebo trend? Je interaktivita televizního zpravodajství na specializovaných programech, jakým je ČT24, pouhá zajímavost nebo předznamenává budoucnost? Je jasné, že když člověk může vstoupit do vysílání videonahrávkou nebo mailovým dotazem, baví jej víc. Když jeho připomínka nebo námět na hosta je vyslyšen, určitě má k vysílání hlubší vztah. Už nyní se dá říct, že ČT24 takto plní veřejnou službu novým způsobem. A oslovuje tolik žádaného „mladého“ diváka.

Pro ČT24 začíná nové etapa, v níž vedle zkvalitňování vysílání, bude v mnohem větší míře dávat prostor občanům, divákům. Všechny technologické cesty, především na internetu umožní zpravodajství ČT ještě lépe naplňovat vizi veřejné služby. To, co nyní vidíme u speciálů, jakými je návštěva papeže, bude od nového roku denní záležitostí v interaktivních projektech, které ČT24 pro své diváky chystá.

Možná nemá cenu spekulovat, zda televize přežije a spolkne jednou internet, nebo naopak internet pohltí televizi. Lepší je sledovat, jak si mohou oba virtuální prostory pomoct a spojit se, abychom lépe rozuměli okolnímu světu. Abychom využili možnost jej víc ovlivňovat.

Článek vyšel i na blogu www.ct24.cz

komentářů: 1

O Moravcovi v bulváru

O britském bulváru se říká, že je drsný až odporný, ale tamní novináři mají informace, český se jen tváří drsně a novináři se navíc bez informací obejdou. Bez okolků občas napíší cokoliv, aniž by ověřili fakta nebo aspoň zavolali tomu, o kom píší, aby jim řekl: „Jděte někam …“

Tak třeba nesmyslný článek o odchodu Václava Moravce na Novu vznikl nikoliv rozhovorem s někým, kdo by dal novináři echo, nýbrž pouze na základě fotky. Někdo viděl Moravce s marketingovou ředitelkou Novy, jak se drží a jdou na film a nozdry se mu rozšířily jako hladovému nosorožci. Když do Karlových Varů přijel generální ředitel Novy a „potkal“ se s Václavem, už bylo vymalováno. Aniž by někde někdy padlo cokoliv o zájmu Novy o Moravce, o nezájmu Moravce o další působení v ČT, Aha a Blesk porodili obsáhlý článek o „televizním přestupu roku“.

Přežívá pocit, že bulvár může lhát, protože lidé mají možnost se soudit a nic není staršího než včerejší noviny. Kdo by je bral vážně, kdo by myslel na plytké zprávy, pěnu dní. Tahle poučka ale bohužel neplatí.
Nehodlám zde hořekovat nad jedním článkem. Metoda práce tady ukazuje na hlubší problém, na novinářské kádrování lidí bez ověřených faktů, bez potřeby vědět pravdu. Jen na základě fám, předsudků, dojmů.

Uvedu jednu příhodu. Redaktor iDnesu mi poslal do mailu napsaný komentář/blog. Uvedl se slušně, měl bych prý o jeho názoru vědět a byl by prý zvědavý na reakci. Objevil na sociální síti Facebook, že mám mezi „přáteli“ poslance Jandáka. A hned začal řešit, zda je to z hlediska mé a jeho funkce v pořádku a jaké jsem měl důvody to udělat. Vždyť si Jandák bude číst mé soukromé výměny názorů s jinými „přáteli“! No a co?
Nejdřív jsem se komentáři zasmál, protože takovou směsicí pitomostí na centimetr čtvereční jsem už dlouho neviděl. Pak jsem si uvědomil, že jde o lehce xenofobní variaci určitého pohledu na svět.

V české novinařině se usadil syndrom slídilství a okopávání kotníků. Každé setkání šéfů z různých deníků nebo televizí, byznysmenů a politiků se bere jako něco podezřelého. Každý telefonát je zkoumán. Každé setkání, i kdyby bylo náhodné a na Václavském náměstí, se hned označí jako tajné nebo kontroverzní. Když pak máte fotku někoho jako je Moravec s marketingovou ředitelkou Novy, snadno propadnete pocitu, „že je to jasné, jde na Novu, už se to tajně ve Varech upeklo.“ Zeptat se aktérů, proč se sešli, proč tam byli, o čem mluvili? Proč. Zbytečné.

Principem svobodné společnosti je, že se nikdo nemusí schovávat se svými názory. K tomu nás nutili estébáci. Člověk se dnes nemusí bát, nemusí se mít na pozoru. Ne každý je toho překvapivě schopen.

Demokracie a svobodná společnost si totiž žádá sebevědomé lidi a asi jen ti, jsou schopni jí rozumět. Novinář, který na základě fotky něco usuzuje, nepochopil smysl profese. Ať se jedná o seriózní médium, či bulvár, smyslem je informovat o událostech, ne vymýšlet události. Každý má právo se potkat téměř s každým a mluvit s ním. Na tom není nic závadného a ještě to nic neznamená. A přiznejme si: v malém českém mediálním i politickém rybníku se musíme navzájem vyhýbat, abychom na sebe všichni občas nenarazili. Každý tady zná téměř každého.

Mám pořád pocit, že je mezi námi, včetně novinářů, víc ustrašených lidí než je na svobodnou společnost zdrávo. Schovat se za papír, napsat zlou slinu, není problém, ale postavit se tváří v tvář svému „nepříteli“, politikovi, mluvit s ním, hádat se, sebevědomě komunikovat s kýmkoliv, se moc nepěstuje. Takové věci ale nejsou ve světě obvyklé. Existují debatní kluby, pravidelná setkání. V Americe, Francii, či Velké Británii. Politici a novináři si vyměňují názory na svět, neuzavírají se.

My se neustále z něčeho podezříváme, žijeme v předsudcích. Jedno z nejsvobodnějších povolání je tak prolezlé strachem a fízlováním.

O tom nakonec svědčí i fakt, že daný novinář je na Facebooku inkognito, protože je ostražitý, nechce si zadat. Probůh s čím? Sociální síť Facebook umožňuje volit a rušit přátele, inspirovat se, tvořit skupiny, sdělovat si názory naprosto s kýmkoliv a odkudkoliv. Ve chvíli, kdy tam nejdete svobodně, nemá smysl tam být. Popíráte tím základní filosofii otevřeného svobodného světa.

Myslím, že 20 let od sametové revoluce bychom mohli mít víc sebevědomí a chovat se svobodněji. Aspoň uvnitř novinářské komunity.

komentářů: 4